Tátové přeci neumírají

Ač jsem zarytým odpůrcem dušiček a celého toho “truchlení na povel“, nenechává mě to v klidu. Koncem října se o tom začne všude mluvit, objeví se zboží pro hřbitovní turisty, známí začnou plánovat jak to logisticky zvládnout, aby to na dušičky na všech hrobech svítilo a lidi je nepomluvili… A vzpomínky na sebe nenechají dlouho čekat. Donutilo mě to přečíst si zase něco o tom dni, který před 21 lety navždy změnil můj život.

Nejdřív jsem o tom u psychologa nemohla vůbec mluvit. Museli se spokojit s telegrafickou informací: “Když mi bylo 9, umřel mi táta.“ Další prostě nedostali. Následovalo jen mlčení. Časem jsem se to naučila tak nějak věcně a bez emocí popsat – jako děj knihy, kterou psal někdo jiný. Až jednou... jednou jsem si sedla k počítači a sepsala tohle...

Táta byl přesně takový, jaký má každý správný táta být. Jen byl trochu starší než ostatní tátové. Když jsem šla do první třídy, šel do důchodu. Ale to bylo právě super. Mohl se mi věnovat. Trávili jsme spolu každé odpoledne, když byla mamka v práci. Jezdil pro mě na kole do školy, vařil obědy, dívali jsme se spolu na hokej.

Když mi bylo 8 let, onemocněl. Musel jít do místní nemocnice a za několik dní mi řekli, že má na plíci nádor a musí do Prahy na operaci. Že mu ten nádor vyříznou a pak to bude zase dobrý. Věřila jsem tomu. A nebála se. Tátové dětem přeci neumírají. Babičky ano, ale tátové ne!

Jenže po operaci z toho bylo ozařování a táta musel zůstat v Praze na plicním na Bulovce. Jezdily jsme za ním s mamkou každý víkend vlakem. Ale do pavilonu směly jen děti od 10 let. Takže táta musel za mnou chodit ven a to mohl jen na chvíli. Ty večerní odjezdy byly nejhorší. Sledovala jsem přes okno vlaku mizející světýlka Prahy a věděla jsem, že táta je někde tam...

Pak ho ale jednoho dne pustili domů a všechno bylo zase tak, jak to má být. Byl sice pořád nemocný, ale byl doma. Akorát už nespali s mamkou v ložnici. Spala jsem tam jen já a oni spali v obýváku. O několik let později jsem nechtíc vyslechla mamčin rozhovor o tom, jak se bála, že se táta v noci udusí. Vystrašilo mě, když mě jednoho dne poslal k příbuzným na konci ulice pro pomoc, že je mu špatně. Skončil potom zase v nemocnici. Ale blízko, ne v Praze. Tak se zdálo, že je to lepší. Jenže v té nemocnici pak taky dostal trubičku s kyslíkem do nosu, aby se mu líp dýchalo. Přes to všechno jsem stále věřila, že je to přechodné a že se to spraví.

Byl to čtvrtek. Měli jsme odpolední vyučování. Z kostela vedle školy se najednou ozval zvon. Děti říkaly, že je to umíráček a kdo asi tak mohl umřít. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Ještě před koncem odpoledky mi paní učitelka řekla, že si pro mě přišla mamka. Že mám jít dolů do šatny. Ostatní mi záviděli, že jdu domů dřív. Scházela jsem po schodech a jakmile jsem na podestě zatočila za roh, uviděla jsem ji tam stát dole ve vestibulu. To zoufalství v její tváři si pamatuju jako by to bylo včera. Nemusela by bývala ani už nic říkat. Chytila jsem se studeného kovového zábradlí a pomalu došla ten zbytek schodů... Chtěla jsem zastavit čas. Dole na mě čekala ta prokletá věta... “Táta umřel.“

Začala jsem brečet. Cestou ze šatny jsem se musela probíjet davem dětí – mezitím už zazvonilo a všichni se drali dovnitř. Strašně se divili, proč tak brečím. V tu chvíli mi to bylo jedno. Potom později už jsem ale brečet nechtěla. Nechtěla jsem ani druhý den nechat doma ze školy. Dělala jsem rozumnou holku, co to všechno zvládá. Jednou jsem cestou na oběd dokonce ukazovala spolužákům na vyvěšeném parte, že jsem tam napsaná mezi pozůstalými. Vyčetli mi jaktože se směju a netruchlím. Jenže oni nevěděli. Nevěděli nic...

Od toho dne už nebylo nic jako dřív. Hlavně já už jsem nebyla jako dřív. Je to přesně tak, jak se říká – strašně rychle jsem dospěla. Rok potom následovalo stěhování – mamka se bála zůstat v našem domě, protože tátovy děti z prvního manželství se hlásily o dědictví. Našla si nového přítele a přestěhovaly jsme se k němu. S ním (a hlavně s jeho matkou) to ale nebyl žádný med. Navíc má odlišnost od ostatních dětí mi měla navždy odepřít kamarády. Odlišnost se prostě neodpouští. V nové škole došlo dokonce i na šikanu. A tam někde se asi narodila ta moje deprese.

Dnes když mám možnost chvíli sledovat nějaké devítileté dítě, tak už tomu všemu začínám rozumět. Teda spíš naopak – přestávám chápat, jak jsem to všechno vůbec mohla ustát. Jak může takové malé dítě něco takového pochopit, zpracovat a vyrovnat se s tím??? Až teď zpětně mi té malé holky začíná být líto a začínám si jí víc vážit za to, že to dokázala. Ale začínám si taky myslet, že si možná mohla (měla) dovolit trochu víc plakat.