Myslím muže, ne mimozemšťany. Jako mimozemšťan si spíš připadám já. Já se totiž mužů bojím. A když ten strach přijde, je mi, jako bych byla znovu na začátku celé té cesty. Pak se i stává, že propadnu beznaději – že je to všechno zpátky a že nemám na to, abych tu cestu šla znova. Ale ve skutečnosti to tak nemůže být. Spíš to bude jen nějaká další zatáčka v tunelu, pro kterou chvíli nevidím světlo na konci. To, co jsem už ušla, se vymazat nedá. Sice mám ještě strach nebo úzkost z hodně věcí, ale už s tím umím líp pracovat.
Loni v létě jsem začala chodit na angličtinu do jiné jazykovky. Měla dobré reference a navíc jako jedni z mála otevřeli letní kurz dvakrát týdně, za který se měla probrat látka jednoho běžného semestru. To jsem přesně potřebovala. I dobré reference se ukázaly, jako pravdivé – rodinné prostředí, málo studentů ve třídě, zkušení rodilí mluvčí... no prostě splněný sen. Jen jednu trhlinu to mělo. Lektorem byl přesně ten typ chlapa, ze kterých mám hrůzu. A hned na první hodině na mě zbylo místo vedle něj a díky lichému počtu studentů jsem s ním dokonce musela mluvit. To byl teda vážně křest ohněm. Ovšem po zbytek kurzu už se mi dařilo sedat na opačné straně stolu a z každé strany jsem měla ochrannou bariéru ze tří lidských těl. Úzkost ani po 2 měsících nezmizela, snášet to dvakrát týdně bylo docela náročné, ale dalo se to přežít.
Letos jsem ve stejné situaci. Jen pár důležitých detailů je odlišných. Jsme v učebně s menším stolem (pro 6 lidí místo pro 8). Takže ačkoliv jsem zaujala hned na začátku strategickou pozici přesně na opačné straně stolu, je to stále moc blízko. Navíc z původních 4 studentů jsme tam fakticky zbyly jen 2 – já a Natálie. Vyvstal tedy problém, že z jedné strany není mezi mnou a mým děsem vůbec nic! Jen necelé 2 metry vzduchu! Další kámen úrazu je to, že James je moc milý člověk a chce si s námi plácat rukou, když se nám něco povede a taky vždy na konci lekce. No a to je teda expozice jak blázen! Stále to ale není to nejhorší.
Jsou-li ve třídě jen 2 studenti, nabízí se otázka... Kolik studentů ve třídě zbyde, pokud jeden onemocní? Ha? Jeden! Takže jen já a “cizí“ chlap na 8 metrech čtverečních! Aaaaaaaaaaa! Jen při té představě mi naskakuje husí kůže, rozšiřují se mi zorničky, zrychluje se mi dech a tuhnou končetiny. Je to pro mě totéž, jako by naproti na tom stole seděla tarantule (ano, arachnofobii mám taky) a nebyl tam nikdo, kdo by jí mohl zneškodnit. Vážně nevím, co budu dělat, až jednou přijdu do třídy a Natálie tam nebude. Asi se otočím ve dveřích a zdrhnu. Naskakují mi jen samé katastrofické scénáře. Přitom normální pozemšťan by na mém místě měl ohromnou radost, že má soukromou lekci za cenu běžného kurzu. Já ne! Pro mě je to jako noční můra.
Tak to mám teď takové “hodně veselé“... Používám stejné techniky jako dřív, když jsem se bála chodit ven. Cestou na kurz si pouštím do sluchátek velmi nahlas Pink nebo Green Day a snažím se vnímat jen ty texty a rytmus. Nevymýšlet katastrofické scénáře, nepředstavovat si. Kdybych si začala představovat, tak tam nedojedu. A to nesmím. Jakmile tam nedojedu jednou, tak tam nedojedu ani příště a to je cesta do pekla. To moc dobře znám. Když přestanu chodit pravidelně mezi lidi, začnu se zase bát a nakonec zůstala ve vězení jménem vlastní byt.
Minulý týden jsem se doma zmínila, že se mi tam nechce. A přítel řekl: “Tak tam dneska nechoď...“. No to mi teda pomohl! Musela jsem nakonec s pravdou ven. Pochopil. Už jsem mu pak ani nemusela zakazovat, aby tuhle větu už nikdy neopakoval. Taky velmi dobře ví, kam jedna absence vede. A nechce mě zpátky takovou jako dřív. Ani já se takovou nechci.
Asi se teď ptáte, proč se těch mužů tak bojím. Tak to vám bohužel nemůžu říct... Já to totiž taky nevím. Už jsem si i vyslechla teorii, že jsem byla jako dítě zneužívaná a proto se teď bojím mužů, dotyků a sexu. To byl pro mě neskutečný šok. K tomu všemu, co se mi stalo a co si pamatuju, by mělo přibýt ještě tohle! Něco tak strašného, že to mozek zasunul někam bůhví kam... Vyhledala jsem si o tom nějaké informace a musím upřímně přiznat, že se ta teorie o zneužívání asi má na čem zakládat. Ale stejně si to nedokážu připustit. Mohlo by to znamenat, že to dělal někdo blízký. Snad ne táta!!!???
Nebojím se všech mužů – nebo spíš nebojím se všech stejně. Největší strach mám z třicátníků a čtyřicátníků, kteří jsou vyšší než já. Další komplikující faktory jsou tma, uzavřená místnost (nebo nemožnost snadného úniku) a fyzický kontakt. Zvláštní je, že jsem si to strašně dlouho neuvědomovala. Myslela jsem si, že se bojím lidí obecně. Když se mě vždycky ptali, jestli mi bude vadit psycholog - muž, říkala jsem vytrvale, že ne. Takže moji první dva psychologové byli muži a přesně ty typy, kterých se bojím. Byl pro mě strašný problém s nimi být v té jedné místnosti. Ale měla jsem za to, že se jich bojím, protože jsou to psychologové (tudíž vlastně lékaři) a můžou mě zavřít do blázince. Nebýt tohoto omylu, mohla jsem si tam ušetřit spoustu hodin – promlčených a prozíraných do země... Teď mám už jen psycholožky. A je to teda úplně jiné kafe!
Nějaký pokrok už jsem na téhle cestě z tunelu ale udělala. Sem tam dokonce zahlídnu někde v dáli i slabý paprsek světla. Už se v kurzu dokážu líp soustředit – v drtivé většině případů vím, o čem právě čtu. Už ani nepřemýšlím nad tím, jestli neříct radši špatnou odpověď, abych se Jamese nemusela dotýkat. Už polevuje i úzkost – začíná být snesitelná. Už nepřemýšlím nad tím, že bych tam přestala chodit.
2024 ©