Tak přesně tohle jsem si dřív myslela o depresi. A proto jsem tenkrát ani neměla odvahu se o něco takového pokoušet. Vlastně jsem neměla odvahu pokoušet se vůbec o nic. Jedinou mojí vizí do budoucna byla smrt. Tak proč se potom o něco snažit, když stejně umřu…
Dnes už je to jinak. Konečně! Sice ještě nemůžu říct, že jsem z toho úplně venku (a nejsem si ani trochu jistá, jestli to vůbec někdy půjde), ale dnes už mám tu odvahu k boji.
Bude to pomalu 12 let, co jsem zjistila, že je něco špatně. Že je pro mě život spíš trápením a že (k mému velkému překvapení) většina lidí to tak nemá. Tak jsem se jednoho krásného šedivého dne vydala k psycholožce. A také jsem postupně diskusní fórum na stránkách fotbalového klubu vyměnila za diskusní fórum o depresi. Získala jsem tam spoustu přátel. Přátel, kteří mi rozuměli. Ale všichni na tom byli stejně mizerně jako já nebo ještě hůř. Nebyl tam nikdo, kdo by mohl říct, že mu bylo zle, ale už je mu líp.
Příběhy lidí, kteří úspěšně přeprali depresi, prostě nejsou. Nebo je jich strašně málo. To spíš najdete příběhy lidí vyléčených třeba z rakoviny. Deprese totiž není v tomhle populární. Když už se z toho jednou člověk dostane, nerad se s tím “chlubí“.
Ani já jsem o tom původně nechtěla psát veřejně. Psala jsem “do šuplíku“ (v počítači). Pomáhalo mi to uspořádat si myšlenky. Často jsem mohla o něčem mluvit u psychologa, až když jsem se nad tím vybrečela u obrazovky počítače. Některé věci prostě musely nejdřív projít skrz prsty, než mohly projít skrz ústa. Otupilo jim to hrany.
Nedávno jsem při úklidu v počítači na některé ze svých šuplíkových výtvorů narazila. A dala jsem je přečíst několika kamarádkám, které vědí, jaké jsem měla problémy. Jen tak pro zajímavost, pro porovnání jak jsem se na svět dívala tenkrát a jak se na něj dívám dnes. A ony mi psaly, že je to zajímavé a čtivé. A to byl ten poslední popud ke vzniku tohoto blogu.
Ráda bych tu použila některé ze svých starších článků a podívala se na ně novýma očima. Chtěla bych vytvořit příběh o své cestě z deprese. Takový, který mně tenkrát chyběl jako inspirace a naděje. Příběh o všem, co mi pomáhalo projít všemi těmi černými tunely. Ale také o všem, co způsobovalo nečekané závaly na cestě skrz ně. Snad tento příběh pomůže někomu uvidět to světlo na konci tunelu deprese. Protože každý tunel má někde konec - ač někdy má taky hodně zatáček, pro které to světlo na konci není dlouho vidět.
2025 ©